Dva měsíce po svatbě jsem zjistila, že čekám dvojčata. Kamal a jeho rodina na mě naléhali, abych podstoupila test na zjištění pohlaví dětí. V Indii chce každý syna.
Chlapci jsou vychováváni, aby vydělávali peníze, zatímco dívky rodinu naopak finančně ždímou – musí se zaplatit jejich výchova a ještě šetřit na věno. Říká se tu, že mít dceru je stejné jako zalévat sousedovu zahrádku.
Plno žen si proto hned po otěhotnění dává pohlaví dítěte zjišťovat, ačkoli je to nelegální. Pokud čekají dívku, často tajně potratí.
Tlaku jsem odolávala asi pět týdnů, v dubnu se mi však situace vymkla z rukou. Švagrová upekla koláč, a přestože věděla, že mám alergii na vejce, donutila mě kus ochutnat. Začala jsem zvracet, takže získali důvod odvézt mě do nemocnice.
Svíjela jsem se v bolestech, děsila se, že jsem potratila. Gynekolog mi udělal ultrazvuk, a manžel a jeho matka tak zjistili, že čekám holčičky.
Řekli mi, že musím jít na potrat. Tchyně našla kliniku, kde by oba, nebo alespoň jeden plod odstranili za 100 000 rupií (asi 37 000 korun). Byla jsem zděšená. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych mohla zabít své dítě.
Zdálo se mi, že Kamal a jeho rodina osnují plán, jak ukončit mé těhotenství. Bydleli jsme s jeho matkou a sestrou, jak velí tradice. Od svatby se ke mně všichni chovali jako k otrokovi.
Přestože mi v nemocnici doporučili, ať zůstanu několik dní v posteli, musela jsem vstát a umýt podlahu v celém domě. Ani mi nedávali pořádně najíst, každým dnem jsem byla hubenější. Když jsem se pokusila vyjádřit své pocity, tchyně mi suše odsekla, že v této rodině nemá žena právo mluvit.
Ve dvacátém týdnu těhotenství mě Kamal shodil ze schodů. Krvácela jsem a břicho se mi svíralo bolestí, tchyně mě však zamkla v koupelně a posmívala se mi: „Snad konečně potratíš, nezkoušej nikoho volat...“
Více se dozvíte v Marie Claire 1/2010.